Diagnózu ADHD si obvykle spojujeme s neposednými chlapci, kteří vyrušují a perou se. Výzkumy ale ukazují, že porucha pozornosti — ať už s hyperaktivitou, nebo bez ní — postihuje stejnou měrou i dívky. A s dospělostí nikam nezmizí.  

V důsledku dlouholetého medicínského stereotypu jsou ženy poddiagnostikované, osvojí si nevědomé kompenzační mechanismy, a teprve až přestanou zvládat souběh mateřství, domácnosti, vztahů a práce a začnou se potýkat s depresemi či úzkostmi, získají diagnózu ADHD. Často až po třicítce. Zpětně se tak vysvětlí mnoho jejich životních karambolů. Prostřednictvím příběhů takových „roztěkaných“ žen kniha ukazuje, jaké škody může v jejich životech napáchat tlak neurotypické společnosti na to, aby ženy s ADHD vyhověly jejím požadavkům. 

Z příběhů, které s autorkami sdílelo několik desítek žen, však vyvěrá i naděje — život s ADHD sice není snadný, avšak pokud tyto ženy svou jinakost vnímají a svoje potřeby neupozaďují, ale mluví o nich nahlas, začíná je vnímat a přijímat i společnost.  

–––

— Jiří Pasz, novinář a dokumentarista

— ukázka z knihy 

 

 

Klára Kubíčková vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes a pět let v týdeníku Vlasta. Přednáší na katedře žurnalistiky FSS MU. Je spoluautorkou knih Kapky na kameni (2019) o českých a slovenských rebelkách, … a pak bylo ticho (2022) o tornádu v Moravské Nové Vsi a autorkou knihy Kilometry s dětmi (2022). Žije v Brně, má čtyři děti a maringotku. ADHD jí diagnostikovali ve dvaačtyřiceti letech. 

Jana Srncová absolvovala mediální a komunikační studia na Masarykově univerzitě, pracovala na pozici manažerky marketingové komunikace v reklamní agentuře. Má dvě děti a žije v Ivančicích. Poté co jí bylo diagnostikováno ADHD, se začala zabývat terapií zaměřenou na trauma. Nyní pracuje v terapeutické komunitě pro závislé a studuje obor aplikovaná psychoterapie a inovace v sociální práci.